Snět střemchy k mému sklonila se čelu,
i zavru oči a naslouchám v dálku…
zda včel to ruch, či zvonky ritornellů?
„Zas ritornelly?“ — divíš se, mé dítě!
Mně milé jsou, což nevíš, jejich hudbou
že poprv řek’ jsem, kterak miluji tě?
Mé čelo v trávě chladí vláha rosná
a praví mi: „Je stejná síla touhy,
ať kolébá ji moře šum neb sosna.“
Květ jahody bych s úbělem tvých lící,
pomněnku s okem, růži s ústy srovnal,
však leknín s čím — ach, ne, to nelze říci!
Nad ploty kvete střemcha, hlohem bělá
se vážná stráň… Ký div, že v jaru lásky
snů bílých též jest plna duše celá.
Květ jabloně se rdí a růže plane,
mák vlčí hoří… Lásky celé plání
zde v stupnici viz luzných květů vtkané.
Co starosti a trudy? — Přijdou samy!
Dny lásky naší květiny jsou v žití.
Nuž trhej! Vůně jich vždy bude s námi.
Ve trávě v chladu prosníti den parný
a večer lapit v ritornellů sítě
tvůj úsměv — ne, věř, nebyl to den marný!
Než zraje plod, dřív spadnout musí květy.
Nuž, líbáním třes lásky mojí stromem,
vždyť sprchnou zase na tvé jenom rety!
Buk s břízou v objetí se k vodě klene…
Zde v mechu se jak na tvém srdci leží,
tak bezděčně — ať svět mne zapomene!
Ty dlouhé zimní večery! Vždy sami
jsme četli dlouho — snad sny, mezi řádky
jež tanuly nám, jsou teď květinami.
Ten, „Dítě mé“, jest konvalinkou v trávě,
„Jak miluji tě!“ hoří planou růží,
„Jsi mou!“ se kloní jasmínem k tvé hlavě.
A každá chvíle bez tebe jest celý
den lásky s tebou, slzy teď jsou rosou,
a všecky vzdechy jsou teď ritornelly.
A kdo ten zázrak učinil, zda nebe,
zda osud, ty, neb já? — Či všickni spolu? —
Ne, ve při této nechám vinnou tebe.