Já v jihu slyšel zpívat ritornelly,
však div! — teď teprv z upomínky úlu
se řítí na mne jako zlaté včely.
Zas v květu stařičký peň jabloňový!
Jak velká, věčná jest má láska k tobě,
ti někdy nejlíp šedina má poví.
Ten jasmínu dech je tak milý, sladký!
Rci, ležel chvilku na tvých ňadrech bílých
a tys mi v odvet hodila jej zpátky?
Hle, rudý kaštan v jednom ohni stojí!
Ba sázel bych, že plameny svých květů
vzal, drahá, z milující duše mojí!
Co chce ten měsíc nad brázdami polí?
On jistě neví, že tvůj pohled každý,
jejž jemu dáš, mne v hloubi srdce bolí!
Zas ritornell! Ty řekneš snad: Jen hříčka!
A přec je sladký, jak je sladkým pro mne
tvůj hladit vlas, neb líbati tvá líčka.
Já řek’ bych tobě: Zůstaň dítě na vždy!
však líp než já to stokrát řekl za mne
svou bílou slzou kvítek střemchy každý.
Hle, planý mák jak hoří divým nachem,
snad za tebe, mé dítě, napřed rdí se
za polibky, jež dáš mi v zmatku plachém.
Hloh korou svou mi kouzlí sladké báje,
když o poledni ve slunci se leskne,
jak hnědý vlas tvůj do zlata když hraje.
Proč ritornell si hraje stále s kvítím?
Proč duše má si hreje s ritornelly,
když tvoji ruku na své ruce cítím?
Šla přes lávku. — Co řeklo echo skále?
Že leknín napjal z vody květy bílé,
by dotknout moh’ se její nožky malé.
Až přijdou růže, pěkně poprosí tě,
bys královnou jim byla, řeknu s nimi:
Buď mojí též, můj Miloušku, mé dítě!
Psal jsem ty verše — tu mi lampa zhasla —
co po tmě dál? Však s kadeří svých náhle
déšť světlošek noc na papír mně střásla.