Rakovnické lesy
zádumčivě hučí,
snad se to ty větry
od nich zpívat učí.
Jejich teskná píseň
v oči slze nutí,
neubrání srdce
hořkobolné hnutí.
Že se dva rozešli,
každý v stranu jinou,
a jich srdce touhou
teď po sobě hynou.
Proto snad ty lesy
někdy smutně hučí:
vždyť se zapomenout
každý nenaučí!