Posléz na náklonku věku svého
Počal cizotou svůj prznit dům,
Svlékati se z mravu vlastenského,
Lukavým dovířet sousedům;
Čeho doma, ptal u zámezníků,
Obřad, správu, mrav a vědomí,
V zmaru své bytosti hledal vzniku,
Valem vášní dávil svědomí.
Ženy zavrhl, vraždil dle libosti,
Pramen slastí domácích kalil,
Na svém hradě ve prostopášnosti
S cizinskými stále hostmi žil.
Až i věčným s nimi obcováním
Svůj mateřský jazyk zapomněl,
Nepořídil s duchy cizím žváním,
Knize svaté víc nerozuměl.
Povržena v koutě trouchnivěla,
Plísní, prachu, červům oddaná:
Tak ji zří — hled, jizlivá to střela,
Zpět se vryje v hruď Neslovana.
Jedenkráte v půlnoční to chvíli
Radouš s dvornou družinou plesal,
V besedě požívá kratochvíli,
Hasotem rozehrán v běsný šal.
Tu z těch cizozemských svatů kdosi
Šašky stropí s knihou posvátnou.
Z trouchně vyňav, čmuchá v ni a cosi
Blekotá troup! žvavostí matnou.
A duchové valem přiletují,
A do oken strašně: hu — hu — hu!
Stíny se co upírové snují,
Strach a hrůza chápe všech druhů. —
Radouš porván lítou zoufalostí,
Chopiv knihu v plameny metá,
Myslí, bloud! že sudbiny se zhostí,
Ale běda! juž po něm veta. —
Z knihy hromy — blesky — hrad se třese.
Okna řinčí, svíce uhasnou,
Besedníky běsná chasa nese
Dál povětřím muzikou ďasnou.
A jak dlouho kniha v krbu hoří,
V ortel plamennými jazyky,
Duchové Radoušův zámek boří,
Lomozné provádějí ryky.
A juž spáleno, juž pobořeno,
Jenom pusté zdi stojí posud,
Aby zvěstovaly soudy bohův,
A Radoušův strašlivý osud.
Odrodilé Radoušovy dcery
V netopýry jsou proměněny,
Poletují vždy po večír šerý
Semotam okolo Radiny.
Radouš střeže ve vrchu pokladů,
By je spásci svému daroval,
Jenž by opět slávským duchem hradu
V zbožném knihy smyslu zbudoval.
Ale ach! Kým vrátí se ta kniha!
Těžkoť v mysl její uhodit;
Avšak jenom ten, kdo ho postihá,
S to jest Radouše vysvobodit.
Mnozí juž se stavět pokusili,
Chtiví pokladu žádoucího;
Ale mnoho v stavbě nespravili,
Jsouce prázdni ducha božího.
Vše co pracně na zdě nalátali,
Runulo zas v smutné sutiny,
Nadarmo své síly namáhali —
Pusto trčí stěny Radiny.
Každou Vesnu k Radyni pospíchá
Vše okolní mládež s nadějí,
Ale posud Radouš v hoře vzdýchá,
Lesy šumné žalem úpějí. —