Ach, kýž jsem za vodou,
za vodou studenou!
Dala bych si ulejt,
dala bych si ulejt
troubu to stříbrnou.
Zatroubila bych,
zaplakala bych,
na svého milého,
na neupřímného,
zavolala bych.
Ach, dcero má milá!
copak jsi myslila,
že jsi pro jednoho
hocha falešného
tak se zarmoutila?
Ach! té mojí lásky
neuhasí ve mně
ani ten deštíček,
ani ten deštíček,
co se přes les žene.
Co se přes les žene,
přes zelená pole,
tam kde vorávalo,
když za mnou chodilo,
potěšení moje.
Bůh ti štěstí nedá
na tom tvém statečku:
že jsi mne oklamal,
že jsi mne oklamal
chudobnou děvečku! —
Ty hvězdičko tmavá!
kdybys slzy znala,
a měla srdíčko,
má zlatá hvězdičko,
jiskry bys plakala!
Plakala bys se mnou,
plakala noc celou,
že pro věno zlaté
nevěsty bohaté
s milým mne rozvedou.