„Co největšího myslil’s ve svém žití,
co nejhlubšího cítil’s v jeho pouti,
hleď v chvíli smrti před svým zrakem míti,
hleď naposled to srdcem obsáhnouti.
A v myšlence té, jak tvou půjde skrání,
a v citu tom, jímž srdce tvoje vzplane,
ti bude lehké jak sen umírání,
v nic krůpějí tvůj život tiše skane.“
Tak mudrc praví. Snad děl pravdu ryzí;
já básník, života jenž poznal tíhu,
já snílek, jemuž všecko v přelud mizí,
tím nezkojen odkládám jeho knihu.
A pravím k sobě: „Proč až na smrt čekat,
bych silným být moh’ v onom pomyšlení,
je těžší život a mne nesmí zlekat,
když v sobě hotov jsem jak v snu i v chtění.“
Co největšího myslil jsem kdy v žití,
co nejhlubšího cítil v srdce tůni,
to stále na cestu mi hvězdou svítí,
to stále edenskou mi dýchá vůni.
A tuto cenu, již jsem získal prací,
odkládat nechci až k hodince smrti;
toť vesna má, jež stále se mi vrací,
toť síla Herakla, jež zmoky drtí.
Co největšího myslil jsem, je se mnou,
co nejhlubšího cítil, cítím posud,
a klidně vejdu v neznámou říš temnou,
jak poklidně svůj nyní nesu osud.