Jak hnusný op chyt’ v náruč svou, jak svírá
tu mladou nahou dívku, jež se třese,
a darmo brání se, div neumírá,
ví, co ji čeká v sluji, v temném lese.
Však triumfu řev vyzněl v pokřik divý;
vjelť šelmě oštěp pod rameno pravé,
chtíč hnal ji v před, leč bolesti hlod živý
ji k skále vbod’, poledním sluncem žhavé.
A klesla ruka balvan třímající,
jen levá divěj’ lup svůj k sobě tiskla,
v srsť huňatou skryl oval svěžích lící
i plný prs, jímž nářku vlna tryskla.
Tak umělec je zachyt pevným dlátem
co děsný symbol odvěkého boje,
jenž v nitru všech hřmí se zimničným chvatem,
jímž v úděl, kráso, padlo věno tvoje!
Ta gorilla, toť všednosti rmut, špína,
pud zvířecí, jenž myšlénku v kal vrhá,
to banalnost, jež brutalně vždy spíná
vzmach křídel, z nichž láj hvězdné peří trhá.
To bída, péro jež vyráží z ruky,
zhasíná lampu, mistru štětec drtí,
to bojů s předsudky jsou těžké muky,
vše, vhodnou škraboškou co bývá smrti.
Však vítězství! Již letí oštěp spasný,
jenž schromí potvoru, když nejvíc řádí,
jen vytrvej, tvůj sen se vtělí jasný:
Jsouť nesmrtelné ideal a mládí!
A šelma s tíží dál se vlekouc v houšti
jen slintá v posledním sil překypění
a bez výsledku zmítajíc se pouští
svůj lup a v dál jen řve a zuby cení.