Nad bílou Cidlinou se vypíná černý hrad,
A nad ním mračna visí, ohnivých blesků sklad —
A v hradě ticho hrobu, jak by tam vymřel hlas,
Jak by tam hrůza smrti slavila noční kvas.
Jen v sklepení pohřebním, pod síní kostelní
Ozvěna těžkých kroků a rachot kovů zní;
Jediná lampa leje tam bleděmodrou zář
Na rakve skrývající kostlivců děsnou tvář.
A vůkol černých rakví temně osvětlených
Postavy tmavé bloudí, co zástup duchů zlých;
Jen kročejů hluk jeví, že zemský to je tvor;
Teď kolem rozestavil se hrůzyplný sbor.
A jako by tu zazněl hlas z rakve dutiny,
Tak ozývá se slovo teď vůdce Mutiny:
„Já na hrad Libický sem vás, bratři, obeslal,
Bych zprávu vám o válce našeho rodu dal.
Vyplemenit, rozdrtit náš veleslavný rod
Vždy toužil Přemyslovců, úhlavních škůdců, plod;
My však, nejvznešenější té slavné země kmen,
My hodni zůstaneme knížecích předků jmen!
Svých otců práva dýkou hájiti míníme,
Až tok poslední krve ze žil vyroníme;
Buď Vrš neb Přemysl — buď trůn neb srdce krev,
Vždyť orlu nekoří se královských hvozdů lev!
Tu leží sedm bratří, vyslaných v tajnou seč —
Krev junů chrabrých vylil katovské hany meč;
By smrt svých druhů pomstil, se Tista odebral,
Dnes zprávu přinese nám, jak úkol vykonal.“
A teskné, hrozné ticho teď v sklepě nastalo,
Jako by na odpověď těch mrtvých čekalo;
Co sochy hrobů stojí bez hnutí černý pluk;
Tu klenutím zatřese divoký hromu zvuk.
A dvéře rozlítnou se a vojín pádí sem,
Pochodeň blesku za ním a v sloupy, strop i zem
A v pokrovy a kříže krvavý šlehne blesk
A děsně rakvemi teď potřásá hromu třesk.
A vojín v hávu černém vykročí uprostřed,
Na rakví otců řady upíná divý hled;
Vytrhna z pásu svého kalenou dýku ven
Zahlásá: „Opět svítil Vršovské pomsty den!“
Oděnci vůkol hlasů radostných pozdvihnou
A meče z pošev těžkých s cinkotem vyšvihnou;
Tu Tista volá: „Bratři! úkol jsem vykonal
A Břetislavu zhoubci odplatu dýkou dal!
Jáť u Stebna jsem s Lorkem zvěř vzácnou honil dnes,
Však běda! soudruh lovu v zápasu krutém kles’;
Než slyšte, bratři milí, Vršovští synové,
I slyšte, mrtvých bratrů krvaví stínové!
I slyš, můj otče milý pod černým pokrovem!
Vydařil se ti mstitel v rozeném synu tvém;
Zavražděnému otci má věrná dýko zjev,
Že tebou syn vycedil hlavního škůdce krev!“
S tím slovem, by znak pomsty i v mrtvý popel vryl,
Hle! v rakev otce dýku svou strašnou zarazil.
Přehrozná klesla rána, co děsné kvílení
Tu nad rakví se třesouc krvavá ocel zní.
Nad kvílením a ranou z Vršovců mnohý zbled’,
I Tista od své dýky odvrací hrozný hled;
Hlas hromu děsně zařve — utichnul jeho zvuk —
A z hrobní skrýše chvátá zděšený, strašný pluk;
Neb hlas krvavé dýky tam zníti nepřestal,
Jak by žalostně otec své syny vystříhal:
Ach pomsta pomstu rodí, životu kopá hrob,
A děsnou škvrnou kalí i proud budoucích dob!