Bubny zvučí, jasně trouby znějí
V kobce svaté chrámu Pražského;
„Hospodine, chvála tobě!“ pějí
Hlasy lidu rozblaženého.
A před chrámem, z houští vonných kvítí
Stan se zdvíhá skvostný nahoru,
Tři královské koruny se svítí
Tam ve stínu slavných praporů.
Lidstva nesčíslné, hlučné davy
Kolem stanu skvělého se dmou,
K velebným těm znakům české slávy
Tisíců se zraky hrdě pnou.
Opět rachotily bubnů hlasy,
V hluky bubnů hlahol trouby zněl;
Tu vystoupí na stolec okrasy
Království českého hlasatel.
Po třetí zazněly zvuky plesu —
Vešken ruch teď náhle utichnul,
Jak by v lidstva nesmírném okresu
Pramen života byl zaniknul.
Z chrámu vane zbožná píseň míle:
Svatý Václave, svůj národ spas!
Slavně povznesl, slyš! této chvíle
Hlasatel svůj hrdozvučný hlas:
„Věrní milí království českého!
Děj vám slavný budiž zvěstován:
Václav, dědic trůnu otcovského,
Na království české pomazán!
Ejhle! korunu velebnou Čechů
Zdobí jasná záře korun dvou,
Uhrů koruny a statných Lechů!
Václava ať dnové šťastni jsou!“
Opět trouby, opět bubny hlučí,
Hlasatel když slov těch provolal;
Po Praze radostný ohlas zvučí:
„Váceslav ať žije, slavný král!“ —
Na poledne slunce vystoupilo,
Na nejvyšší české země bod;
Se sta věží poledne zvonilo,
Ježto slavil Přemyslovců rod!