Temnou leje vůkol
Lampa zář,
Osvěcujíc mladou
Mnicha tvář;
Kněze oko v slzách
Tiše pluje,
Ruka blánky bílé
Popisuje.
Jistě slova hrozná
Píše mnich,
neb se duch i ruka
Leká jich;
Písař v boloteskném
Povzdychání
Neznamená dveří
Otvírání.
Tiše sem vznešený
Vstoupil pán,
Písaře by sluchem
Nebyl znán;
Přes ramena mnicha
V blánku hlédne,
Čte — a hrůzou trne,
Čte a bledne.
Hle, tu písař péro
Odložil,
Čelo bledé rukou
Bolně kryl;
Po mlčení dlouhém
Oči sklopí,
Slova čte, jež horká
Slza kropí:
„Ejhle! má ruka hříšná budoucím věkům píše,
Jak Václav, rytíř svatý, si dobyl nebes říše,
Jak již jsa pacholátko, anjelské konal ctnosti,
Osloněn leskem rajským nadzemské velebnosti.“
„Opuštěným útěchou, sirotkům otcem býval,
V hříšníku bídném obraz posvátný Tvůrce vzýval;
By bloudících uvedl k věčnému nebes otci,
Obětoval své péče, poklady, dni i noci.“
Mnich teď slova taje
Zaslechnul,
Jak tu hlas bolestný
Povzdechnul.
„Slyš! od němé stěny
Bolně pluje
Ozvěna, již hlas můj
Vyluzuje!“
Stařec, za mnichem jenž
Hrozně zbled’,
Zdvihá boluplný
Zhůru hled;
Za pilířem kleče
Slzy leje,
Ano mnicha slovo
Dál se chvěje:
„Rozdrážděn jsa nepřítel, že v prachu hříšné země
Vykvétá rajský kvítek, zdobící lidské plémě,
Uzavřel z prsou bratra cit lásky ven vyrýti
A starý klam pekelný v útrobu jeho vlíti.
By obět duše zbožné nerušil lomoz denní:
Než zaznělo do jitra skřivánka pozdravení,
Ke chrámu v Boleslavi se béře české kníže,
V svém duchu rozjímaje tajemství svaté kříže.
A Václav kořící se u brány chrámu klekne —
Tu nad ním meč zableskne a v bok mu ránu sekne,
A rytíř svatý klesá, ach tvář milostná bledne,
Neb oko mroucí vraha — vlastního bratra zhlédne!“
„„Dost, o dost! nevolej
Věčný soud!
Běda, duši hltá
Hříchů proud! —
Smilování, synu,
Smilování!““
Tak u sloupu zazní
Bědování.
Uděšen tu Chrystan
K sloupu spěl,
Odkud hlas žalostný
Starce zněl.
Před svatým zde křížem
Kmet se vine,
Srdce těchy prázdné
Strastí hyne.
„Kníže můj! ach odpusť,“
Zvolá mnich,
„Syn že otci v pamět
hlásá hřích!“
Starci na prs klesla
Šedá hlava;
Temně znějí slova
Boleslava:
„„Vítěze, jenž říše
Vydobyl,
Červ jediný hříchu
Pokořil;
Duch, jenž vlasti získal
Pokoj svatý,
Kvílí, ach, okovem
Hříchu spjatý!
Neukojí duše
Lekání
Ani krvoslzí
Kapání,
Neutichneť v hlučném
Sboru reků,
Neutichne v bitvy
Bujném jeku!
Vítězství a věhlas,
Slávy svit
Nenavrátí duši
Blahý klid;
Utíkáť se otec
K synu mnichu —
Ten o hrozném píše
Otce hříchu!““
Boleslav tu zhaslé
Oko kryl;
Nad kmetem syn horké
Slze lil:
„Odpusť, otče! odpusť
Svému synu,
Že vyjevil pérem
Otce vinu.
Květ pokání z krve
Svaté zrost’;
Budeť velebit svět
Tvou i ctnost;
Před soudícím trůnem
Věčné spásy
Orodují za tě
Čechů hlasy!“