Z té skříně výkladní, kam vrhla svoji špínu
má doba prohnilá, sta karrikatur svých,
rej sprostých bakchantek a bursovníků smích
a vtipy paňáců a blbost harlekýnů
A černé obrazy všech společnosti stínů
a zlatem protkaný a ozářený hřích,
tvůj obraz, vznešený ty Kriste, vážný, tich,
sám zírá na svět náš jak z vln černého klínu.
A věru, zdá se mi, že tobě rozumím.
Ve sklon dvou tisíc let tys vrátil k nám se zase
a zkoumáš lidstvo to tím hloubným zrakem svým.
Nač odvracíš svou tvář? Ó rci, co tobě zdá se?
Ty mlčíš… pochybnost tvou duši spjala v jarmo,
že krev tvá prolita přec za nás byla darmo…