Na parné poušti štíhlá palma stojí,
tak útlá, svěží, milostná a snivá,
však není sama. U paty se skrývá
proud čistý a se s jejím žitím pojí.
Druh druhu dává vzhled i barvu svoji,
v šum proudu strom tak důvěřivě kývá,
stín palmy v pramen blahodárně splývá,
a proud zas kořen palmy chladem kojí.
Tak vzájemnou jen oba láskou žijí,
skon druha druhu smrtná bude rána.
Já pramen jsem, ty’s palma v žití poušti.
Nechť osud žáry svoje na nás spouští,
když duše dvě svým životem se kryjí.
Ó palmo moje, buď mi požehnána!