Komu Bůh dal k zpěvu sílu,
vlast kdo slavit písní zná,
ruku dej nám k ctnému dílu,
jež nad hroby potrvá;
byť i zkázy vichr divý
v srdcích českých mrazil krev:
národ dotud bude živý,
dokud znít mu bude zpěv.
Ptej se háje, ptej se kraje —
srdce v teskném tlukotu,
led a smích kdy v slunci taje,
kdo je volá k životu?
Hoj, slavíků klokotání,
skřivanů pod nebem ples
smrti stíny pryč zahání,
život vlévá v luh i v les.
V prsou svých kdo skrýváš zpěvy,
pravici dej věrnou nám,
a života jaré zjevy
vstoupí v pustý vlasti chrám;
boží štít zpěv pravý chrání
pro blaho budoucích dob,
a národa požehnání
někdy náš ověnčí hrob!