Pán řekl k andělovi:
»Na zemi leť! —
Údolem slzí země sluje,
v slzách se člověk rodí, zmírá —
nech slzy ruka tvá tam sbírá,
jak drahokamy opatruje,
pak vrať se zpět;
chci určit, která z perel těch
jest nejdražší svých sester všech.«
Odletěl anděl.
Od chaty nuzné v palác štěstí
prolétal zemi v šíř i v dál:
ač viděl v líci růže kvésti,
zřel purpur, zlato, slávu, jmění…
však na zemi člověka není,
jenž nikdy by byl neplakal.
S pláčem se dítko k matce vine,
slz tíhu jinoch, děva zná,
přes líce muže kmeta line
se často slza bolestná.
Se sirotami letěl k hrobu,
v ubledlá líce bídy zřel,
při luny svitu, v noční dobu
v komůrku tichou nahlížel…
Svět — moře slzí! Kdo však poví,
která v něm perla nejhezčí?
Vše slzy — úděl démantový,
jenž bolu srdce ulehčí. —
Zpět vrátil se.
»Zde klenot slz!« dí posel Boží,
nádobu zlatou s beder složí
a v ruce Pána odevzdává.
Aj, mnoho jich a každá pravá
neb rukou Boží v tutéž chvíli
se v drahokamy proměnily.
Tu perly byly drahocenné,
Pán chválí jejich výtečnost;
to slzy bídou vyroněné,
jež nebe změní v perel skvost.
Rubínů těchto plamen žhoucí,
soucitná ústa Boží dí,
jsou slzy vzácné lásky vroucí,
proto se krví srdce rdí.
Tu plane, hoří slza zlatá,
Bůh dlouho, dlouho na ni zří:
ó slzo vzácná, slzo svatá,
té něžné lásky mateři!…
Pak ametistů velké ceny
i turmalínů lesk se stkvěl —
a spočítány, odváženy,
který by první cenu měl.
Leč žádný z nich!
Až v konci ze všech vzácných druhů,
jichž cenu Pán byl posoudil,
jak rosy krůpěj v raním luhu,
malounký démant jenom zbyl.
Bůh okem lásky dlouho naň se dívá,
a anděl v prsou tají dech:
Toť slza žalu která tajně splývá —
ta nejvzácnější slzí všech!