Má paňmámo zlatá,
co děláte,
že přede mnou vrátka
zavíráte?
Vyjděte ven z domu,
ukažte mně vaší dcery
komoru.
Má zlatá paňmáma
z okna kouká,
hodila mně klíče
do klobouka:
„Tu máš klíč, můžeš jít,
můžeš sobě sám komůrku
otevřít.“
Ja k jsem počal dvéře
otvírati,
slyšel jsem svou milou
naříkati.
Co pláčeš, naříkáš?
vždyť pak mne tu, má panenko,
ještě máš!
Sedli jsme si spolu
na postýlku,
zdálo se nám bytí
malou chvilku;
tu vyšla dennice:
Opatruj tě milý pán Bůh,
mé srdce!
Dennice vychází,
já musím jít:
pojd mé, má panenko,
vyprovodit;
vyprovoď, už je čas:
kdo ví, vrátím-li se z vojny
k tobě zas!