Rád si osud s lidmi směšně hraje,
někomu dá královskou jen říš,
nad kterým však královský duch vlaje,
odkázán je ve vědeckou tiš.
Tak se duch Tvůj snáší z králů kraje,
zalétaje ve chudičkou chýž,
jako pýchou v syté vládců ráje,
v nichž by skromnost plesat měla spíš.
Jedeš cvalem na bělostném oři
s vlajkou sněhobílou v ruce zlaté,
kterou skládáš ve hrad Lásky, Míru.
Jen v těch nalézáš Svou pravou víru,
jež jsou bídáctvím dnes pozaváté,
stírajíce slzy v hlubém hoři.