Mám krásu z mramoru a v páru očí laních
zříš Marnost se Smrtí si dávat políbení;
jdu časy lhostejná, zda štěstí nesu v dlaních,
či zda se za mnou krev na popravištích pění.
A pleť má, netknutá, jež měla odpoutávat
v sta tělech rozkoše, jak masky nehybná je;
sen z lásky rovníku do mého srdce zavát
má víčka zemdlená a v barvách spleenu hraje.
Neb, země illusí! tajemství mého těla
se k slunci polednímu divě rozletěla
a pitá jeho září teď lásku vzala mi.
Co zatím po horách, snem ověnčená, kráčím
svým krokem hedbávným, nad tanec hadů sladším,
sten mužů, jako psů, zní touhou skalami.