Ten večer nedělní! A plná nábřeží!
Lichotně světlo tak s lamp elektrických mží
na steré poprsí, na lokty, boků mih.
Však vůní pletí všech jdu nezrušen, jdu tich.
Zda možno uvěřit? Já, po léta jenž, sláb,
na šíji strpěl jsem mdlé smyslnosti dráp,
já, který pro slovo v prach padal, pro úsměv,
jenž sebe zradil jsem v zrak žen se zahleděv,
dnes, žalem zušlechtěn, a v očích čistý sen,
jdu jak bych nitrným byl jasem prozářen.
Co, Divák, vidím dnes! Tma lehká křídla má,
je řeka olej hor, let větru touha má,
a nebe, tvrdé kdys a chladné nade mnou,
své lásky prostírá mi náruč tajemnou.
Víc ještě: kolem kol tlum stínů, vanů, ech.
To vstaly svobodné teď duše věcí všech,
a na jejich čele čtu ve šťastném úžasu:
„Jsme rozkoš bez cíle, jsme krása pro krásu.“