Umřelo kdys’ dítě lesa:
lesníkova dcerka mladá;
vlétla duše na nebesa,
do lesa se smutek vkrádá.
Každým jitrem přišla v houští
nasypat pro srnce, laně…
Dnes k nim zvěsti přišly raně:
„Umřela dnes holubička,
v nebi mají andělíčka!“
Pohřeb byl tak smutný tuze,
průvod kráčel v hořkém pláči
po květnatém lesním luze…
Přišli svižní lesní spáči
kolouši a matky laně,
zřely již, jak stuhly dlaně,
jež byly tak dobrotivy…
Byl to průvod smutný, tklivý —
v pláči kráčel volným krokem,
plný žalů, plný vzlyků…
Na pokraji lesa stáli
kolouši a matky laně
s dojemným a zvlhlým okem…
Zřel jsem, že jim v oku pálí
démantová slza díků! —