Do lomů jde Bárta z rána,
skály láme, zpřevrhá,
hromu klín je každá rána,
div se země nestrhá.
Zastaví se v smutném stesku:
„Tak jsi, země, bohata,
knížatům dáš slávy, lesku,
trůn i palác od zlata.“
A zas buší v horkém potu:
„A co červ já chudobný!
Palác můj je sotva z plotu,
boudě psí spíš podobný.
Ale mít tak z tvého lože
jeden kámen ze zlata,
ženu na to — pane bože,
byla by to záplata!“
Zabeře se v rozjímání,
ruce klade do klína —
co to plá mu v tvrdé dlani?
Zlata plná slitina.
Hned se kámen v palác klene,
prostřed bílá komnata,
v síních stoly rozprostřené
pro pány a knížata.
Na stolech co hrdlo ráčí,
vína, jídel na stohy,
hudba drnká na pavlači,
až to trhá pod nohy.
V síních tenké vodojemy,
v tanci dívčí kročeje,
zrovna jak když s liliemi
samé růže proseje.
A ty růže světlo v oku,
lilje hlavou pokynou —
„Bárto, Bárto, hni se v kroku,
vyber si, však jedinou!“
Hned se v živý věnec klenou
rty a šíje bělostné,
všude, na rtech, na ramenou
vděky jsou tak pohostné.
Měkce obtočí ho k sobě,
sladce mluví: „Náš jsi, náš,
sláva tobě, sláva tobě,
jednu-li jen zulíbáš!“
Bárta je však samá láska,
líbá všecky v beztrudí,
v tom zeď od základů praská —
ráz! a on se probudí.
Ten tam z ruky poklad zlata,
palác, síně, přístěny —
v dlani mozol a kus bláta,
náruč bez děv, bez ženy.
Vstal a hned si žáhu spraví:
rukávy si vykasá,
pere do skal, až se taví,
až se země otřásá.