Měšťáků lstivých vykrmené davy
jen cifrou živeny a masem, vínem,
boháčů světe, koket výkvět smavý
kde v požitku mře líném,
Ó chlorotických žen ty bídný světe,
jež na mši jdou milence čekajíce,
kde cizoložství, klam a zrada kvete,
kde naděj nevzplá více:
Ty chceš mi, světe lživý, zakrývati
to slunce, které z ideálů svítí?
Je, trpaslíku, chceš mi z prsou dráti?
Má křídla chceš mi vzíti?
Ty lezeš a já lítám; žvaníš, zpívám,
lžeš, vraždíš, hlodáš, věřím svému duchu,
já v zlatý čar se svého vzletu skrývám,
co ty se hroužíš v puchu.
Ó tučný světe hus a chytrých hadů,
ó bídný světe, budiž proklet v prachu,
zrak upřený mám do hvězd vodopádu,
jdu osudu vstříc v nachu.
Já světla žízniva, bez rady, sama
jdu, buď si skeptický a bídný dále,
mně toužně lásky zvěst, jež neoklamá,
se z ňader řine stále.
Jdi, hnusný světe, dále za svým chtíčem,
svých nevěstek za grošem, já se nehnu,
však verše svého žhavým, dravým bičem
já v obličej ti šlehnu.