Plakala bříza, plakala,
větříkem slze stírala;
stonala dívka v zátiší,
nikdo těch stonů neslyší.
Potok si bublá vesele,
zejtra že boží neděle;
dívka ta pláče tak zticha,
jako kdy lístek zavzdychá.
V hnízdečku ptáče zasíná,
píseň mu v hrdle zhasíná,
v srdečku láska umírá,
smutek ji rouškou zastírá.
Kdo pak jí růvek vykropí?
Bolest jej slzou vytopí.
Modlitbou kdo si vzpomene?
Spustí naň víko kamenné.
Povadlo růží na tisíc,
povadlo srdcí ještě víc,
ku hrobu dnes co vyzvání,
zazvoní zítra k oddání.