Spršely mi zlaté květy,
sněné v mládí ideály;
zanesl je z luhů vnadných
v hory zefír, mezi skály.
Spadla na ně mlha hustá,
zahalila v roucho šedé,
bych je hledal, věčně hledal,
nenajdu ty květy bledé.
O noci temná — ty jen víš,
jak lítost vane z vzdechů mých,
však žádný se tě nezeptá,
a žádnému ty nepovíš.
O noci temná — ty jen znáš
to lkání stonů nešťastných,
však žádný nepomodlí se
nad nimi ani otčenáš.
Ba již boří, boří se mi,
jejž jsem dlouho stavěl pilně,
snů mých luzných zlatý chrám;
sloup po sloupu klesá, padá,
a než poslední se sřítí,
v ssutinách jsem pohřben sám!