Kdo chce vidět Boží ráje,
čistou rozkoš požívat,
teprv musí v naše kraje
z města jít se podívat.
Kde zeď vysoko zaslání,
tam nevidět žádný máj:
u nás plny radování
louky, sady, stráň i háj.
V městě tma, když slunce zlaté
v růžích z hory vstupuje;
tam se spí, když city svaté
zvonek vísky zvěstuje.
Tam se hluk a zmatek děje,
pokoj bydlí v kraji jen;
libě nám zde ptactvo pěje
veselí nám každý den.
Náš skřivánek prozpěvuje
pod nebem si s veselím,
v městě v kleci hořekuje
nad ukrutným vězením.
Tam se stěna, řeč a líce,
snad i srdce maluje;
zde nic jináč a nic více,
než jak Bůh vše daruje.
Z hedbáví je slečen kvítí,
nevoní-li — co po něm?
na našem se rosa třpytí,
a je med a vůně v něm.
Ani slunce ani deště
růži naší neškodí,
ano tím sličnějších ještě
z poupátek ven vyvodí.
Jasněji se nade námi
modrá nebes klenuti,
stromy nám jsou záslonami
v sladkém odpočinutí.
Pěkné jablko, plná višně,
stromů chutný plod náš jest;
však to nečiní nás pyšné,
Bohu za to dík a čest.
Marných skvostností neznáme,
ni lahůdek strojených;
více než bohatství máme,
v chyžinkách spokojených.
Čistý potok stříbro dává,
zlato — naši klasové;
z těch se zdraví, síla brává,
při nich zlatí časové!
Když se v slunci rosa mění,
perly sype po lukách,
takých krásot v panstvu není
na hrdle ni na rukách.
Naše panství, vísky, lesy
tam se draze malují,
ale život, krásy, plesy
v skutku s námi obcují.
Věru, kdo che vidět ráje,
čistou rozkoš požívat,
ó, ten musí v naše kraje,
zde se musí podívat.