Nuž, zazni tedy vroucí chvalozpěv;
že’s od srdce a k srdci cílíš, zjev!
Jen rci tam všem, k nimž letíš do kraje,
ať k známým přijdeš, ať je neznaje,
jen rci jim všem, že ráj to jediný
ty naše vísky, naše dědiny.
Rci, jaká slasť, když zeleň žlutavá
laškovně máje dechem zahrává
a vonný sad nám květu záplavu
sesype náhle žertem na hlavu.
Ha, kolik hluku, chvály, jaký ples,
když ve městě vám vzkvete kdesi bez!
Nám jinak tady; co jdeš krok,
ať hájem vzhůru, dolů za potok,
všad jenom kvítí, kvítí, zase květ,
jak květem jenom byl by celý svět.
A jakou vůni sladkou rozseje,
byť zpola smrť, tu člověk okřeje.
Od zahrad zpěvy dívek hlaholí,
a já se pustím dále do polí,
kde žito, pšenka zdárně prospívá.
Ó, jak se srdce slastí rozplývá,
když skřivan vzlétne, pěje nad hlavou
svou píseň chvály, vroucně jásavou.
A když pak kosy řinčí kol a kol,
a zlaté zrno vezem do stodol,
tu bývá ve vsi jako v mraveništi;
potůčky potu s čela se nám prýští,
výš prsa dmou se: Kdo z vás více
uživí prací bratrů na tisíce?
Ve svátek znaven vyjdu na zahrádku,
bych odpočinul z drnu na sedátku.
Oj, jaká slasť; zvolna se hlava kloní,
a já si zdřímnu chutě pod jabloní.
Tak sladce k spánku jistě nevábí
pohovky vaše, vaše hedvábí.
Když krví rdí se, přejdou do zlata
jablka vonná, vábně kulatá,
tu jabloň kyne snítkou houpavou
a volá mluvou svůdně lákavou
tak mocně, věru k nezdolání;
my sbíráme pak boží požehnání.
A když přikvapí zima lakotná,
jež květy kouzlí jenom na okna,
i tenkrát u nás živo, bujaro,
vždyť těšíme se zase na jaro.
To píseň má, to chlouba sedláka,
jejž městská radosť k sobě neláká.