Pojďte, poslyšte, přátelé,
zpívám pověsti veselé,
O věcech, které se děly,
abyste všickni věděli.
Přijel-tě z Říma kardinál,
ten o Čechy zlou radu vzal.
Měl v jedné ruce krucifix,
za sebou Němců stotisíc.
„Bíte, zabíte, neleňte,
Čechy kacíře vypleňte!
Bíte a palte napořád:
já dám odpustků, co kdo rád!“
Už od Bavor, už Němci jdou,
zlou pověsť nesou před sebou.
Už k Tachovu se zblížili,
osady všecky spálili.
„Pospěšte, bratří! pospěšte,
nás ubožátek potěšte!
Pomozte vlasti nevinné,
ať jmeno české nezhyne!“
Čechové, když to slyšeli,
v hromadu vojska sráželi.
Jedno to vojsko Táboři,
ať vrahy Němce pokoří.
Druhé to vojsko Sirotci,
dobře se zvedli po otci.
Třetí to vojsko od Prahy:
ať nesou pomstu na vrahy.
Od Plzně už se zdvihá prach —
na vrahy Němce přišel strach.
Čechové jdou, už jsou tu hned —
a vrahy Němce jak by smet’.
Co měli, v poli nechali,
úprkem domů jechali.
A kdo se zpozdil ve křoví,
našel tu svůj hrob hotový.
Pušky a špíže hromady,
stříbro i zlaté poklady,
Korouhve i papežský list:
vše přišlo Čechům na kořisť.
A kam se děl pan kardinál?
kde má klobouček? kam ho dal?
„Hoj! když mi bylo běžeti,
uváz’ mi v lese na sněti —
Čech kacíř bude věděti!“