Oj, vyletěl sokol z lesa na pole!
Oj, sed sobě sokol na vysoké hoře
A s hory poletěl na vysokou sosnu!
Vítr povívá,
Sosna se chýlí:
Nechyl se, sosno,
Neboť mně tak teskno!
Oj, udeřila střelka s vysokého nebe!
Kohož ona ubila? Vdoviného syna:
Nemá komu dáti
Své matičce znáti,
Aby přišla matka
Syna pochovati.
Oj, nadletěly dvě — tři žežhulky,
Vše tři sivičké,
Vše tři smutničké,
Ku mohyle bratra:
I jedna upadla u samé hlavy,
A druhá upadla u konci nohou,
A třetí upadla ku srdci mládci.
U hlavičky to sestra rodná,
U konce nožiček to jeho milenka,
A u srdečka to matka stařičká.
Kde matka pláče — krvavá řeka;
Kde pláče sestra — slzný pramen;
Kde pláče milenka — suchá stezka:
Neboť matka pláče — od roku k roku,
A sestra pláče, jak si zpomene…
Kdy milenka pláče, o jiném juž myslí.