Na horách, na dolách,
co sa to tam bělá:
husy-li to seďá
lebo snihy ležá?
Dyby byly husy,
už by ulétaly,
dyby sněhy byly,
už by otajaly.
A to sa tam bělá,
postelka vystlaná,
leží tam šohajek,
hlava porúbaná.
Z jednej strany leží
z ocela šablenka,
z druhej strany sedí
jeho frajerenka.
V jednej ruce drží
bílený šáteček,
v druhej ruce drží
zelený prúteček.
Bíleným šátečkem
čelo mu utírá,
zeleným prútečkem
muchy mu oháňá.
»Ani mně neumřeš,
ani neokřeješ,
ani mně nepovíš,
jak dlúho živ budeš?«
»»Podaj mně, má milá,
šablu zrcadelnú,
nech sa já podívám,
jak mně líčka blednú.««
Šablu mu podala,
honem odskočila,
na jeho srdečku
zradu ucítila.
»»Kdo ti, moja milá,
kdo ti tu radu dal,
věrně ťa, má milá,
věrně ťa miloval.««
»Nedal mně ju žádný,
dala jsem si sama,
na tvojem srdečku
zradu jsem uznala.«
»Byl bych ti, má milá,
byl bych ti hlavu sťal,
aby po mej smrti
žádný ťa nedostal.««