U proudů valných Dunaje širého,
u žalné řeky Moravy zpěněné,
ach tam na rumích hradu Děvínského
tam smutí srdce Slováka raněné:
»O vlasti věčná mých praotců slavných,
ty divadlo hlučné dnů a bojů dávných,
tu ležíš liše v širém pomezí,
šíp časů zlostných v srdci tvém vězí.
Už tvoje věky, už tvé časy zhasly,
sláva tvá v věčném utichla dřímání,
synové jenom stíny slávy našli,
Nitra i Děvín v prach se žalně sklání.
Zrezavěn dřímá někde meč Mojmíra,
přílbu Svatopluka skála i rum svírá,
jen zde a onde ze zapomenutí
vzpomínka v písni k nebesům se krútí.«