Když mou duši, jako Jidáš,
políbením přítel zradí:
tu mé srdce puká, ale
svět mi ztrátu vynahradí.
Přítel jest mi onen Sparťan,
jenžto statně, mysli hrdé
umírá, syn vlasti věrný,
na podušce štítu tvrdé.
Přítel jest mi, jenžto s mysli
tichou, velkou, Bohem zňatou,
na kříži zde bludův luzy
umírá pro pravdu svatou.
Celý svět — bol, rozkoš jeho,
naděje a svaté síly
jsou můj přítel, zaň bych vylil
žití purpur z každé žíly.
Lásku mám však jenom jednu —
a to jest má říše blaha!
A v té říši nebevelké
mám jen tebe, matko drahá!