Jsme v moři ostrov — kolem vlny ječí,
loď žádná s míru zvěstí nepřistane,
a vlny dmou se, vichr divě vane,
ti klnou v hněvu a ti v slzách klečí.
Jen otců zvěstí a jen otců řečí
nám síla v údy zmalátnělé kane,
a největší to zázrak tvůj, o Pane,
že ještě žijem ve smrtelné křeči.
A denně hráze stavíme a denně
je nepřátelská vlna spláchne prudce,
a smích a úzkost válčí v našem líci.
Vždy na ráně a v každé času změně
jak na Sionu valech jsme, v té ruce
meč obnažený, v té zednickou Ižíci.
(Z Hlasů v poušti. — Ve Zlaté Praze, 1890.)