Nad povstalců táborem
přes hroty a drsné sluje
na stráž s bystrým pozorem
junák do skal vystupuje.
Hle, tu pod ním na svahu
půlí těla Turek visí, —
v junákovi ku vrahu
soucit budí siné rysy.
Prve bolně tichý sten
v zoufalém teď dozněl skřeku:
»Milost mně! Jsem rozdrcen,
srázně spadnuv na úteku!«
Junák měkce v duši tknut,
stoupá, žitím pohrdaje,
vrah kde v mroucí trosku ssut
u propasti chví se kraje.
Již jej zvedá, však — co zří!
Turek vztyčen, nezkrvácen,
zrak veň vbodá ještěří,
jenžto v sloup již zdál se zvrácen.
O junovo rámě teď
hrozivou se opřel silou.
»Nevystoupím v skalnou zeď
s hlavou od ran těžkých zpilou.
Dolů sveď mě, brachu, však
ukaž stezku, znáš je všecky!«
A kam blýskl zpupný zrak,
zřít hle v tábor povstalecký.
»Chraň se vzdoru!« Obří dlaň
juna na kraj srázu tlačí.
Ale jun se vrhá naň,
soptě hněvem: »Vyzvědači!
Hade! Marným byl by boj,
žít neb umřít lze jen spolu,
na cestu se, ďáble, stroj
v povstalecký tábor dolů!
Nesmí zrádně z našich skal
slidič bratřím v srdce zříti!«
Silou sílu vzdorně spjal, —
střemhlav s Turkem v hloub se řítí.