Po horách a dolech snížek poletuje,
do chaloupky chudé chladný vítr duje.
V chaloupce té chudé ubohá dlí vdova,
kol ní čtvero dětí, jedno v klíně chová.
A ty děti k matce blíž a blíž se toulí,
jako když kuřátka pod křídla se choulí.
Málo jich ta matka, málo poohřeje,
na celém se těle sama zimou chvěje.
Ale je tím vroucněj k srdci svému vine,
a z těch očí jejích slza na ně plyne.
Vdovo, milá vdovo, proč tvé slzy kanou,
či se horké uhly pro děti z nich stanou?
Ale vdova s dětmi na kolena padá,
od Boha jen mocná přicházívá rada.
»O ty Bože dobrý, sirotci jsme pouzí,
rač se smilovati nad námi v té nouzi!«
Aj tu svatý Václav závějemi spěchá,
ó s ním přijde jistá do chaloupky těcha.
Vždyť jak posel boží po krajině chodí,
kam krok jeho vstoupí, všady slast se rodí.
Nyní dřeva nese, noha tone v sněhu,
ale svatý Václav spěchá na svém běhu.
Nebeský ten oheň, jímžto v hrudi hoří,
samá kvítka rajská ze sněhu mu tvoří.
A ten anděl Páně, ten ho vede přímě,
aby nezabloudil v sněhovité zimě.
A již tamto klepá na ty nízké dvéře,
již se s nůší těžkou do chaloupky béře.
Vdova s dětmi svými v slasti blahé tonou,
před Václavem svatým na zem nice klonou.