Hučí vítr od půlnoci,
sype sníh se hojnou mocí.
Země křehne v tuhém mrazu,
jak by život již bral zkázu.
Jede vojín velkým spěchem,
kůň mu sotva stačí dechem.
Což zem zmrzlá pod ním zvoní,
an tak cválá na svém broni!
Aj tu chodec polonahý
smutně sedí podle dráhy,
pro zimu se ledva mane:
»Smilujte se, dobrý pane!«
Slyše hlas ten pronikavý,
hned svou cestu jezdec staví:
»Co mám dáti, chodče, tobě?
Nemám peněz v této době.«
Náhle sáhne po svém meči,
plášť rozetne jednou sečí:
»Vezmi pláště toho půli,
odevzdej se boží vůli!«
Chodec v plášť se přiodívá,
teplo mile naň se vlívá:
»Již mne více nepozebe;
požehnej ti Pán Bůh s nebe!«
Taká prosba k nebes Otci
za almužnu z úst jde chodci,
bytnější však mnohem vděka
u Krista na dárce čeká.
Provázen jsa duchů zpěvy,
Kristus se mu ve snách jeví,
vzhlédá na něj jasnou tváří,
na ramenou plášť mu září:
»Pláštěm tím mě Martin odíl,
dám mu nebe proto v podíl;
nebo co kdo chudým skýtá,
jako mně by dal, se čítá.«