Švanda tiskne dudy k boku,
k ústům zase sklenici,
až dech v prsou a zrak v oku
tratí se mu s dennicí.
»Nocí tré i dnů jsem hrál,
teď již čtvrtý konec vzal;
ani muk už, chaso mladá!
Dohrál jsem a dodudal.«
U cesty bouř klátí stromkem,
po ni Švandou vratká zas.
»Aj, aj! mně-li za tím domkem,
či jej za mnou nesl ďas? —
Oknem jasné světlo plá,
v jizbě chasa veselá;
což se asi podivíte,
když vám Švanda zadudá.« —
»Švanda, Švanda tu i dudy! —
pojď ty, Švando, mezi nás!«
»Půjdu, třeba u všech všudy,
neznal dům a neznal vás!«
»O to ty se nestarej,
radši pij a jez a hrej;
zlatem my ti zaplatíme,
Švandičko, jen zadudej!
Dbej však, nechť si prší zlato,
až by klobouk přetekl,
aby nikdy, nikdy za to
zaplať Pán Bůh neřekl!«
»Aj což o ta slova dbám,
jen když chmel a zlato mám;
já vám za to vaše zlato
jako Švanda zadudám.«
Cupy, dupy, cvaky, cvoky,
na podlahu, na půdu;
Jaktěživ jsem také skoky
neviděl a nebudu.
Holka lítá do stropu,
za ní hoch zas v pochopu,
to se točí, to se bočí
ve chvatu a výhopu.
A to zlato! Nevím ani,
kam ty žluté ptáčky dám.
Zaplať vám to, drazí páni,
zaplať vám to Pán Bůh sám!« —
Nedomluvil, nedořek' —
ti tam — zlato, světlo, skřek.
Hrom a blesk, pak noc a ticho —
Švanda v mdlob se náruč smek'.
Ranní pára z řeky stoupá,
blízko již je do zoře,
s čakanu se tělo houpá,
Švanda sedí na hoře.
»Kde jsi se tu, Švando, vzal?
Kam jsi, Švando, zlato dal?
rád buď, Švando, na čakanu
že's jen nocleh vydudal.«
(V Květech r. 1872.)