Slyš, jak strašně duté štíty znějí!
Nepřátelské prapory se chvějí,
již z daleka hrotů blesk
vyzrazuje četné, branné sbory;
smrtonosných zbraní třesk
rozléhá se přes hory a doly.
Hrdý Radislav v jich čele jede,
proti Václavovi pluky vede.
Vstane rovněž Václav míru žádný,
vlast by hájil a čin trestal zrádný;
v nutný, spravedlivý boj,
velebystrou myslí chrabrých Čechů
valný jej provází roj,
věrných jemu do posledních vzdechů;
avšak z očí jeho mír se směje,
v ruce bílý praporec se chvěje.
Utkají se vojska — obě strojí
k hroznému se, krvavému boji.
Aj tu na běloni svém
vyjede kněz Václav z vojska středu,
kyne klidně tam i sem,
vážně stane jako vůdce v předu;
mečem kyne knězi Kouřimskému,
sám by boj podstoupil proti němu.
»Námť jen sluší měřiti se v boji,
v pokoji nechť aspoň manstvo stojí!«
Ha tu Radslav jako mrak
hrdě vyjede na černém oři;
povznesa však výše zrak —
padne k zemi a v prachu se koří.
Ten, jenž prv počínal tak si směle,
nyní po celém se třese těle.
Netroufá si vzhůru zraků vznésti,
zářného nemoha blesku snésti;
neb hle, v rouchu nebeském
skví se slavně kníže Václav svatý;
na čele mu vzneseném
v zářném svitu kříž se leskne zlatý;
vedle něho anděle se skvějí,
s hrozící jej zbraní provázejí.
A v nebeské teto záři, slávě
laskavě a jak Cheruba právě
takto Václavův hlas zněl:
»Bratře, na vlastním měj dosti jmění,
horšího bys nedošel
trestu za podobné provinění!«
A Radislav, vlídná slyše slova,
pokleknul — o milost proše znova.