Byla noc; však teď již zoře svítí,
z tmy slovanské začíná se dníti,
zvony zvučí ke slavnému ránu,
Slovan vstal, na slávy tluče bránu,
od Urálu k Šumavě,
od Balkánu k Vltavě
jeden hlas zní, jedno slunce svítá:
nové jaro, nový život zkvítá.
Svátek slávy nastal, věnčte skráně,
v mocné odějte se ducha zbraně,
velicíť nám již již dnové planou,
a muži-li ještě nepovstanou,
žrát-li má rez slávy zbraň,
nuže slabá ženo vstaň!
Nechť okáže ocháblému věku,
z českých žen že zrostou pluky reků.
Nemá-liž, kdo Češkou jesti, vstáti,
slavných umí-li svých matek dbáti?
Vlastu ctíti a tu bohy vzňatou
knežnu Libuši, věštkyni svatou,
jež všeliké slávy chrám —
Prahu — vystavěla nám,
věstným duchem símě činů sila,
požehnáním svým je zasvětila?
Na svém hradě stojí, kolkol zírá
žehnajíc, své rámě rozprostírá:
vidí budoucnosti slavné věky,
králů purpur, ocelové reky,
vidí v nebes báň se vznést
česka kmene ratolest.
Vidí, jak to ode moře k moři
národové jí se v prachu koří.
Ale ach, co dále zřela,
zmlč má duše, krev bys vyslzela.
Tu strast, krve proudy a požáry;
ach! a národ položen na máry,
za živa, ach, pochován
neboť z tisícerých ran
vylil hrdinské své krve proudy — —
Ještě živ, a mocny jeho oudy!
Kněžna zvolá: »Zatluč na své hroby
rode statný! vidím slavné doby,
prapor věje, pluky bohatýrů
táhnou v boje svaté, v boje míru;
žádný požár, žádná krev,
přece vstal zas český lev.
Vzhůru! palmou věnči se, mé plémě!
žehnám na věky tvé krásné země!«
Vzhůru ženy! panny! Vždyť duch Páně
v outlou pannu vstoupil v Orleáně;
noste vy teď oryflamy zlaté,
když jdou muži v boje ducha svaté!
Ženou založena vlast,
ženy ať zas hájí vlast.
Protož vstante v novočeském ránu,
Blaník otevírá již svou bránu!