Kdos umřel; jeden z těch,
jichž skon otřese všemi.
A náhle se stran všech
a všemi ulicemi
dav tísnil se a plnil
vše chodníky a dál
se jako moře vlnil
a věřiti se bál.
Otázka chví se v ret.
V tlum kupili se jedni
kol hloučku, který čet’,
co listy odpolední
přinesly v černých rámech.
A ráno druhý den,
hle, vystaveno v krámech
smuteční zboží jen.
A nový všude shon
a v smutku denní listy.
Hle, přece mrtev on…
A všude jeho bysty
se pod závojem tají
a s věží, domů všech
prapory černé vlají
i s balkonů a střech.
Hlas zvonů do dálky
zní temně; černé látky,
smuteční obálky
i kravaty i šátky
i šperky v každé skříni.
A v každé tmavý šlář,
jenž truchle, tmavě stíní
tu zemřelého tvář.
Jako bys chrámem šel,
kde rekviem je právě.
Tak v srdce divný žel
při smuteční té slávě
se loudí, vše má náhle
kol dušičkový ráz…
Hlas zvonů hučí táhle,
jak v pláči by se třás'!
Kdos umřel; jeden z těch,
jichž skon otřese všemi.
A s balkonů a střech
jak hluboko, až k zemi
prapory černé vlály,
s nich divná jakás tíž
a smutek nenadálý
na lidi padal níž…
A za několik dní,
když mrtvý v hrobce dřímal,
jak prapor poslední
se dolů opět snímal,
na drátě telefonním
se chytil jako v spár —
a okamžikem oním
tam zůstal chudý cár.
A vše šlo klidně dál
jak dřív a jako nyní.
Lid bavil se a smál
kol vyzdobených skříní,
kde zřít, co ze dne ke dni
nám bůžek módy snes'!
Vše kolejí šlo všední
jak včera a jak dnes.
Dal bavil se tu dav
jak dnes a jako včera,
směs věčně různých hlav,
postava tisícerá
tu přešla v smíchu, řeči,
a tak jak za dnů všech
šli klidní zahaleči
po starých Příkopech.
A ze všeho, co kdys
vábilo lidí nával,
a o čem časopis
se každý rozepsával,
z té slávy za skříněmi
a ze praporů všech,
jež kdys až dolů k zemi
splývaly s domů, střech —
Z té slávy co je teď?
(Ó rcete, co je sláva?
Kde jaká odpověď?
Proč každý si jí přava
a po ní sílí, třeští
a za ni umře rád? — )
Hle, cár, jenž chyt' se v dešti
za telefonní drát…