Jen skok byl les; drát pevně svil,
vzal, ohnul bouček k suku
a v listí léčku zavěsil —
hvozd pln byl zpěvu a zvuku!
A spěchal domů, zapřáh' v pluh—
juž v brázdách prsť se hrne…
»No, za soumraku, dá-li Bůh,
lapím tě, toulavý srne!
Je potřeb mnoho, velká daň,
hoch mazlík ještě k tomu —
pro kloučka šatky koupím zaň.
Večer hle, nuže zas domů!«
A sjížděl ke vsi, šuměl les,
kůň frká si, pluh vzdýchá…
»Kde se psíkem as hošík dnes,
že v ústret mi nepospíchá?
Však slyš, toť Kurážův je hlas,
jenž dobíhá mne z houští;
snad srn?, nu koni, zde se pas!«
A skokem k hvozdu se pouští.
Pes vyje, vzpřímen štíhlý buk
a na něm — čí to rysy?
Zda srn? Ne, ne! Ó hrůzo muk!
Synáček sám v oku visí. —
(V Osvětě r. 1884.)