Když z žehnajících rukou v svět
mne drahá máti pouštěla,
tu hloub a hloub se v její hled
má duše vroucně stápěla.
Tam slza lásky vzplanula,
na líce bledé skanula
mně záříc tiše k odchodu:
»Nezapomeň!«
A když už práh jsem pominul,
jenž krok můj nesl tisíckrát,
dům otcovský se za mnou pnul,
jak chtěl by též mi ‚s Bohem‘ dát.
Tak přelaskavě, smutně zřel
a bez mála se k pláči měl,
an mlčky kynul k odchodu:
»Nezapomeň!«
A když i zrakům mladistvým
se dědina má ztratila,
tu laštovice s poselstvím
se za mnou z vísky pustila.
Zakroužil třikrát její let,
a než odletla k vísce zpět,
mně zaštěbetla k odchodu:
»Nezapomeň!«
Ó dobo, dobo minulá!
Jak věkové v zem dubu peň,
tak v paměť mou jsi vtisknula
to trojí své: Nezapomeň!
Kdy večer tiší okolí
a dumně zvony hlaholí,
vždy zní, co znělo k odchodu:
»Nezapomeň!«