Buď vůle Tvá! Ty, jenžto přesahuješ
s nadhvězdných stanů světa končiny
a lásky okem po nich obživuješ
i valnou šíř i tajné hlubiny;
Ty, jenž přebýváš v moci neskonalé
opásav svých se sluncí jasností;
Ty, jenž tvorů všech řady dokonalé
svatou nestihlou řídíš moudrostí,
buď věčně vůle Tvá!
Buď vůle Tvá! ta vůle, jíž se koří
nebeské dvorsvo světlem oděné,
ta vůle, nebe která nebem tvoří
a blahem plní duchy zvýšené;
jak anděly a silami tam všemi
v žádoucí říši Tvé jest slavena,
tak, Otče, zde od dítek Tvých na zemi
jen poznána a vroucně plněna
buď věčně vůle Tvá!
Buď vůle Tvá! kdy záře Tvých milostí
a Tvých darů život náš ostkvívá,
v našem kdy srdci ples a mír se hostí
a blaženostmi duše oplývá:
však i kdy bouře nad námi se sbíhá,
bolesť a nouze nám dni podkalí,
kdy zlý nepřítel cesty naše stíhá
a v truchlosť mysl naši zahalí,
buď věčně vůle Tvá!
Buď vůle Tvá! Když nad hrobem stojíce
útěch se zhosťujeme nejblažších,
kdy sevřeným želem nám blednou líce
nad ztrátou pokladů těch nejdražších:
ó dej, v té smutné době, by se sneslo,
kdy před sebou svět pustý spatřujem,
v duch náš, jej sílíc, ono sladké heslo:
Tvůj, Pane, dar zde Tobě vracujem,
buď věčně vůle Tvá!
Buď vůle Tvá! A zákonů Tvých símě
v srdcích našich se stále rozmáhej!
Buď od Tebe nám milé každé břímě,
je nésti Tvá milosť nám pomáhej;
slábiť jsme: Ty rač dáti setrvání,
Ty v pádu kroky naše podchycuj,
a jak v zivotě, tak i ve skonání
děj, Slitovníče naš, se rozkaz Tvůj:
buď věčně vůle Tvá!
(Časop. katol. duch. 1828, a Smíšené básně, 2. vyd., 1880.)