- - - - sě v črn les
tamo, kam(o) sě vladyky sněchu,
sedm sich vladyk s udatnými sbory.
Výhoň Dub tamo s niem snahú chváta
se vsiú chasú svojú temnem nočniem.
Sie chasa mu bieše na sto chlapóv,
vsěch sto jmieše v nožnách břietné meče,
k mečém vsěch sto jmieše mocná paže,
k Výhoňu v útrobách statnú vieru.
Dostúpichu mýta středem lesa,
podachu si kolem pravě rucě,
tichými slovesy hovořili.
Noc sě přěvalíše přěs pól noci,
pokročíše k jutru šedošeru.
Ajta! vece Výhoň knězu Oldře:
„Hoj, poslyš ty veleslavný kněže!
Bóh ti bujarosť da u vsie údy,
Bóh ti da věhlasy v bujnú hlavu;
ty ny vedi proti zlým Polanóm!
Po tvém slově pójdem v pravo, v levo,
buď v před, buď v zad, u vsie pótky luté;
vzhoru, vzmužte chrabrosť bujných srdec!“
Ajta! kněz vzě prapor v mocnú ruku:
„Za mnú, za mnú chrabro na Polany,
na Polany, vrahy našich zemí!“
Hrnúše sě za niem osm vladyk,
s vladykami třie sta pól sta vojnóv,
vojnóv přeudatných, tamo kde bě
mnostvie Polan rozvaleno ve sně.
Na vrsě, kde stáchu po kraj lesa:
aj, vsia Praha mlčie v jutřniem spání,
Vltava sě kúřie v raniej pářě,
za Prahú sě promodrujú vrsi,
za vrchy vzchod šedý projasňuje.
S hory dolóv. Ticho vsie tichúnko;
v tichej Praze chytro pokrychu sě,
oružie vsie krzny zahalichu.
Ide pastucha po šerém jutřě,
hlása bránu otvořiti vzhoru.
Slyše stráže volánie pastušino,
otvoři mu bránu přes Vltavu.
Vznide pastýř na most, hlasno trúbi;
vzkoči kněz na most, sedm vladyk za niem;
prokní cvála se vsěm se svým ludem.
Udeřichu rány bubny hromné,
vyrazichu zvuky trúby hlučné,
chorúhvi tu sbory na most vrazia,
ves most otřásá sě pod jich davem.
Strach udeři u vsie u Polany.
Aj, Polené oružie chvátajú,
aj, vladyky sěčné rány sěkú.
Polené tu skáčú sěmo tamo,
davem trčiú ku bráně přiekopy,
dále, dále před udatnú sěčú.
Aj, vícestvie jesti bohem dáno.
Vstane jedno slunce po vsiem nebi,
vstane Jarmír nad vsiú zemiú opět.
Roznosi sě radosť po vsiej Praze,
roznosi sě radosť kolkol Prahy,
rozlétnu sě radosť po vsiej zemi,
po vsiej zemi od radostnej Prahy.