Po kamenité cestě zní
mé klisny podkova.
Mě žádný příkaz nevězní,
a nemám domova.
Květ pro mě barvou nehýří
v slunečně zlatých dnech,
mě s osudem noc nesmíří,
a pusto je v mých snech.
Děravá střecha není má,
píď půdy, ani ta.
Pláč dětí sluch můj nevnímá,
jich smích mě nevítá.
Mé návraty jsou bez ceny,
mě neprovází v svět
zrak ženy slzou zrosený
a já zas nezřím zpět.
S císařským vojskem do řeže
se meč můj rozletěl,
a pod praporem papeže
pomáhal duším z těl,
kupecké republice pak
byl dobrou ochranou ―
má vlastní velká bitva však
je dávno prohranou.
Hubená klisna má, i ta
co brzká kořist vran
po hroudách těžce klopýtá
a hnis jí teče z ran.
Daleká cesta naše je,
než není nutný spěch. ―
Pták pro mě v keři nepěje
a pusto je v mých snech.