Mé mladé časy zlé a veselé!
To bylo tenkrát… Měl jsem přítele.
Chodívali jsme spolu dva a dva
a otvírali jsme si srdce svá.
A srdce v ranních zoří požáry
zvonila o sebe jak poháry.
Krajinou nehostinnou jsem s ním šel.
Na keři růži kvést jsem uviděl.
Tu růži byl bych utrhl si rád.
Přítel mě zdržel. „Chceš ji zničit snad?“
A přítel zemřel. Když mu v rakev hřeb
zatloukali, jel jsem mu na pohřeb.
Na pohřeb šlo mu lidí tisíce.
Každý ho chválil. A já nejvíce.
Života práci lidu věnoval.
Byl dobrák. Taky zlatky půjčoval.
Prsť černá kryje tělo přítele.
Jsou jiné časy, ne tak veselé.
V dalekém kraji kdes je zahrada.
Kvete má růže nebo uvadá?
Mám v srdci plno nenávistných slov,
a někdy mě to táhne na hřbitov.
„Odházejte tu hlínu, hrobaři!
Příteli pohledět chci do tváří.“