„Noci vlažná, plná vůně,
jak mne lákáš do šera,
jak mé srdce láskou stůně
k modrým vlnám jezera!“
A juž vyšla, hyacintů
sladkým dechem syt byl vzduch
a ve křovin labyrintu
divný šepot, snivý ruch.
Naklonila touhou hlavu
jako rosou květina. —
Ejhle! tam vln na modravu
táhne labuť jediná!
„Kdo mé marné vzdechy ztiší?“
s Ledy retů povzdech zní
a hle, kruhy bližší, bližší,
bílá labuť táhne k ní.
„Kdyby aspoň větry vzduly
šat, jejž pás pne žárlící!“
A juž hlavu labuť tulí
v její ňadra bouřící.
Hrdlo ptáka kol ní vije
měkkými se rameny,
zobák trhá šat jí s šíje,
kol ní samé plameny.
Volat chce — a běda! v sítí
již se kácí bez moci,
její bílý prs jen svití
jako měsíc do noci.
Vůní omdlévají květy,
stromy vane divý ruch:
Volej lásku na své rety
a vždy zjeví se ti — bůh!