Kolem dubů stověkých stín mračný
a skal divé spousty skupeny,
v mraku pouze sup se mihne lačný,
slizký had jen shnilé přes kmeny;
v šeru, kde svit denní zhasíná,
na oltáři skalném osamělá
příšerně se bělá
v klamném svitu luny socha Odina.
V trávě šum, viz větve níž se chýlí,
kdo se blíží pružném po mechu?
V husté kapradí a bujné býlí
kloní se a zvedá v pospěchu;
slyš, klesf suchá praská pod kroky,
silná ruka větve rozhrnuje,
a jak z tmavé sluje
z tmy plá žhavý zrak v stín lesa hluboký.
Každý zná ten pohled, to jest Hakon,
každý zná tu smělou, pádnou pěst.
Šílenec! což nezná kněží zákon,
kdo v háj boha vkročí, ztracen jest!
Teď zde stojí, skráň mu plápolá,
pozdě juž své tuší nebezpečí —
srdci buší v křeči,
strhaný zrak plaše těká do kola.
„Odine!“ tak zvolá hlasem vzdoru,
„před nikým já svoje koleno
nesklonil jsem! v živlů běsném sporu,
když tvé jmeno kněžmi slaveno,
jediný jsem trval v mlčení!
O nic neprosil jsem nikdy tebe,
nech si svoje nebe,
noc i den, vůz vichrů, blesků spřežení!
Nikdy ani nemyslil jsem ve snu,
že se octnu tady před tebou,
v slzách žalu zdrcený že klesnu
a tvou dám se šálit velebou.
Ale běda! vlast má v okovech!
Jsi-li bohem, zbav ji od pohromy,
či snad tvoje hromy
nepřehlušil její ston a pláč a vzdech?
Ne pro sebe, jejím pouze jmenem
žádám tebe jednu za milost:
síla obrovská nechť mým jest věnem,
dokud vrahů domov není prost!
Překročil jsem háje tvého lem,
v pýše svojí vzlet' jsem nad člověka,
vím, smrt na mne čeká: —
svobodu dej vlasti a můj život vem!“
Ticho kolem. V svitu luny bledém
smutně každý strom se k nebi pnul,
tu se zdálo, ve skal stínu šedém
jakby Odin zvolna hlavou hnul.
V trávě, listí náhle divný rej: —
či snad v záři měsíčného světla
přes tvář boha letla
kvapná stínů hra, či přelud šálí jej?
Ale div! než Hakon hlavu vztyčí,
v pružnou ocel tuhne každý sval,
v ňadrech síla milionů klíčí,
paže jeho rostou v svazy skal.
Jedné ruky vzmachem se skály
staletý dub vytrh' od kořene —
ha, juž v dál se žene
jako anděl smrti v zápas zoufalý.
Než den třetí za hory se sklonil,
seč se rozvluila zuřivá,
o mlat kamenný meč pádný zvonil,
duněl štít a hřměla kladiva.
Slunce vzešlo. Vlast juž okovů
zbavena jest. Hakon v křiku slávy
jásající davy
dělí lhostejně a spěchá k domovu.
Tam jej čeká duše jeho žití,
jeho nevěsta. Hle, jde mu vstříc.
Jedním skokem Hakon k ní se řítí,
objímá ji, líbá vlas i líc.
Ale běda! z tváře ruměué
prchá nach a z štíhlých údů vláda,
bez vědomí padá
jemu v objetí jak poupě zlomené.
Mrtva klesla. Jak tu Hakon zočil
silou svou své blaho zničeno,
jako zubr poraněný skočil,
v náruč vzal to sladké břemeno;
ale divem náhle zhasíná
plamen síly v něm a sotva v kleče
milenku svou vleče
ve zoufalém pláči k soše Odina.
Vkročil v háje klenbu šumnou, tmavou,
prošel kněží, vojska směsicí,
zajatci, jenž se skloněnou hlavou
k hořící se brali hranici.
Stichly zpěvy, utajil se ruch,
k nohoum boha klesnul Hakou s tělem,
a pak s hrdým čelem
vzpřímil se a mračen stál jak nad ním bůh.
„Odine, jsme vyrovnáni spolu,
vítězně ti vrhám pod nohy
oběť pomsty tvé i svého bolu;
ve své moci jak jsi ubohý!
Volnost plá nad štíty našich hor!
Co můj život! — krůpěj pouhá v moři…
Hranice juž hoří!
Za tebou i do Valhaly jde můj vzdor!“
Domluvil a ku milence svojí
sklonil se, ji objal rameny,
políbil ji v citů divém boji,
jeden skok a vrh' se v plameny;
zástupem křik letí, žasnutí,
bojovníci, kněži v zmatku plachém
utíkají strachem ….
jen bůh na své skále stojí bez hnutí.