Král starý Daçaratha v svém javorovém křesle
dlel němý tři dny celé, tři dlouhé probděl noci,
bez hnutí, s okem v sloupu, ve nudy hořké moci,
ctné skráně k hrudi skleslé.
Hubená záda kryta měl dlouhým, bílým vlasem,
šat celý pokálený, jejž drtil a rval sobě,
pak zavzdech’ zcela tiše a na své srdce obě
tisk’ chvějící se ruce časem.
Ve stínu dlouhých sloupů, linií kolosalných,
kde svatý lotos rostl a bujel zářným květem,
řad žen a bojovníků ctil bolest jeho, s retem
dlel němým v síních dálných.
Král starý děl tu: „Zmírám a velkým žalem hynu,
ó, zavolejte Ramu, statného syna mého!“
Vše zmlklo. Slzí ručej tvář zaplavil tu jeho,
když děl: „Můj drahý synu!“
„Ó Lakçmana můj, povstaň! dva oře svoje vpřáhni
ku válečnému vozu, vem luk svůj, toul, všem k děsu,
jdi, projeď městy všemi i horami v střed lesů,
v cymbálu zvuku táhni!
Rci Ramovi, ať přijde. Jej z všech já nejdřív zplodil,
on nejkrasší všech, kmene paveza mého, silný,
jej najdi, mineš-li však dráhu jeho pilný,
líp, kdybys se nebyl zrodil!“
V ráz jinoch černooký pln obavy se zvedá
a skokem divým spěje přes dlouhé schodů řady
a s dvěma cymbalisty na vůz svůj skočí, všady
za městem svatým hledá.
Co zatím přípřež jeho rve udidla a chvátá,
v své duši přehluboké přemítá o své metě:
„Co počnu? Kde lze najít ve široširém světě,
kde Ramu, mého brata?
Ó, veliká jest země! Co hodin prchlo věru,
co vyhnanství jej hnalo z rodného domu střechy
a rozkazem co krutým se nerozvlnil echy
hlas jeho v našich síní šeru!“
Tak Lakçmana snil jízdou dnem nocí v dumě teskné
a projel širá města a hory, doly, nivou,
kůň každý oheň dýchal, tou schvácen jízdou divou,
srst jeho kouří se a leskne.
„Zda viděli jste Ramu? Dělníci tvrdých dlaní?
Vy dívky z řek a výsep, kde citrony jsou v květu?
vy, bohatýři hrdí, s hor stoupající v letu,
vy lovci horských strání?“
„„Ne! Nad živící půdu my skláněli jsme hlavy,
ne, těla koupali jsme, je voda krasší dělá,
ne, Radjo, daňky, sajky ranila naše střela,
jí leopard sklán žravý!““ —
Lakçmana těžce vzdychnul a dál spěl drahou svojí
a dálná projel pole, kde rýže kvete, zraje
a náhodou pak zajel až květnou stezkou v háje,
jež bez pohnutí stojí.
„Zda viděli jste Ramu, vy zbožní poustevníci?
On střelec jistý cíle, všech statných nejstatnější!“
— „„Ne, věčný spoutal sen nám oči v důlků skrejši,
my patřili jsme bohům v líci.““
Dál kaštanovou houští, jež ostrých trnů plna,
dál ostružinou chvátá, dál rozbitých skal tesy,
dál nedostupnou vozům se tlačí houští, lesy,
kde svatá proudí vlna.
Tu náhle výkřik děsný a hrozný zavzní v hlucho
a ticho valné zdrtí, v němž poušť ta dlouhá dřímá,
tu mladík zachvěje se a skočí vztýčen zpříma,
zrak otvírá, vzpne ucho.
V tom z Lanky Rakças jeden, jak medvěd černý s jekem
se mihne mezi stromy a prostovlasý skočí,
kyj velký v pěsti třímá, jím nad svou hlavou točí,
kol úst pln pěny vztekem.
Aj, proti němu vzpíná své Rama páže bílé
a usmívá se, luk svůj když pružný natahuje,
na velkých zádech jeho jak valné mračno pluje
houšť vlasů mu i v týle.
Má nohu na pařezu, jenž v hustou trávu halen
a druhou na zad vzpíná a silou mužnou drtí
luk chvějící se, v kterém plá jako posel smrti
šíp s trojím hrotem, kalen.
Tu s napjaté v ráz struny šíp ostrý vzduchem sviští,
blesk rychlej’ neprolétá a jistěj’ mračen stáda
a Rakças tvrdou půdu rve, života co vláda
mu prchá v krve tratolišti.
„Ó, synu Daçarathy, brahminům jméno známo;
ty, který krev máš čistou a tělem svítíš celý,
buď zdráv!“ Lakçmana praví, ty krotiteli smělý
všech mrzkých kmenů, Ramo!
Buď, starší bratře, zdraven! Kdo vyrovná se tobě?
Ty hvozdů asketických, ó čistiteli svatý!
Král Daçaratha léty již stížen vzdychá, jatý
na stolci králů v mdlobě.
Má slzy stále v očích a nespí, nejí, střebe
jej bolest, smrti bledost skráň ušlechtilou skrývá,
on stále volá tebe, pláč hanbu jeho smývá,
bol jeho, bratře, pomstil tebe!“ —
„„Já půjdu!““ — Rama pravil. A oba vyšli z lesů,
kde ležel černý Rakças ve vlhké rosou trávě,
na sedmiloukoťový vůz sedli, který hravě
pod nimi skřípal v plesu.
Již za nimi jsou hvozdy. Již jedou dolinami,
přes řeky, pláně, hory, vše splývá v prachu roji,
již před Mytalou velkou u cíle cesty stojí,
jež sterými plá pagodami.
Tu hlahol jásající se celým městem nese.
Král vitá je a praví: „Buď zdráv, ó bojovníku,
ty hlavo! Srdnatých ty hrůzo násilníků
těch černých v jich vin děse!
Kéž ze všech tobě přáno, ó synu Daçarathy,
luk napnout, zlato ryzí, jejž dal mi Siva darem,
od bohů předurčený měj dceř mou s vděků čarem,
kdo napne luk ten zlatý!“
— „„Já zrdtím zlatý luk ten, jak haluz, která zkvítá,
neb všech žen nejkrásnější mně Devas zaslíbili!““ —
Zbraň zlatou chytil rázem, zkad jiskra deštěm střílí,
páž jeho napíná ji hbitá.
Luk děsně napíná se a praská s hrozným zvukem.
Lid na zem padá, chví se a vládce s hrůzou praví:
„Zlý sedmkrát a kletý Ravana jednou dravý
kéž padne tak tvým lukem!
Mým synem buď!“ — A takto choť nesmrtelný Sity,
dík vtěleným buď bohům, již chrání ctnostných hlavy,
starého Daçarathu zas uzřel plný slávy
i rodných domů štíty.