Na světa východě již první světlo blýská,
se šíří v snopech dál a na vše strany tryská
do vzduchu čistého, jenž průhledný se stkvěje,
na jíní vrcholů se blýskavicí chvěje.
Dál moře ohromné a vypouklé se míhá
a v prostor míchá se, jej bleděmodrý stíhá,
až s ním se objímá v liniích plných vděků,
jež plny záhybů na stříbra splynou řeku,
a dlouhé peřeje, jež z neznámých jdou hloubí,
se třpytí jiskrami a s mraky výš se snoubí.
Mha zatím veškerá se na západu točí,
jak slza vytrysklá ze zlatých Noci očí,
tam hvězda jediná se v prostor v pádu nese,
nad proudy okamžik se zavěšena třese.
Však starý ledovec, král hor svých, vasalů,
host nebes, obr, pán vod velkých přívalů,
jenž tyči, zhrdaje let dlouhých břemenem,
nad rodnou propastí svým lysým temenem
dlí v svatém mlčení ve jitra zoři zkvetlé.
On ptáka neslyšel hvízdati v ranním světle,
jím vítr nezadul, jenž z rána vůní plný
se směje v bambusech a čechrá zřídel vlny,
on ševel neslyšel, jenž z korálných zní tesů,
kde snivý proudů šum zní v přitlumeném plesu,
ruch lidské vřavy též neslyšel nikdy zníti,
to nic mu neznámé, jež člověk sluje, žití,
on klidně dívá se, jak věčné jitro vstává
a v břehu růžovém tich Slunce očekává.