Jen lítej, lítej, moje pílo,
nám lehko při tom oběma.
Tam čekají už nedočkavě,
až dokoná se práce má.
Zde kolíbka se bude skvíti,
dvou srdcí sladká naděje,
to hnízdo drobné, a v ní dítě
se jako ptáček zasměje.
Tam bude stůl, kam ku pohově
se sejde celá rodina,
a v žertu, řečích, směšné vádě
tak mnohá mine hodina.
Zde truhla bude pro výbavu,
kus dívčího spí srdce v ní;
zřím děvče nad ni sklánět hlavu
a skládat písně svatební.
A zde se bude tměti rakev,
kam padne hlava časně snad.
Však kdo vždy poctiv býval v žití,
ten klidně v ní pak bude spát.
Ten život dlouhý je dva sáhy,
tři pídě jen těch vrátkých dřev —
tu láska skládá kolíbečku,
a tam smrt měří na rakev.
A nežli zvíš, již mine život,
a píly zvuk náš plní sluch.
Jest ještě kolíbka to dětská,
či rakev, již nám sbíjí Bůh?
A já chci přece býti vesel,
mne smrt ni hřbitov neleká:
já stále robil milá lůžka
pro tichý spánek člověka.