Nad našeho písničkáře
neznám reka se zbraní.
Bez vojáka, bez císaře
lid i zem si podmaní,
a co v něm uzrává,
v dar co píseň rozdává.
Sotva vyjde, starý, mladý
už jak pták se pozvedá,
svět hned pučí z plna vnady,
až nám srdce usedá —
bože náš, bože náš,
jak když v jaro zavoláš!
Jako deštík v prvním máji
slovo v duši dopadá,
stojíme s ním jako v báji,
z duší vonná zahrada —
a ten hlas, a ten hlas,
ten by z hrobů vzkřísil nás.
Květným dechem pravda šumí:
sotva srdce poslechne,
srdcem každý porozumí,
zavejskne si, povzdechne,
ve shodě, v neshodě,
jak ten pták na svobodě.
A co zpívá, v duše skrejši
dochová se dlouhých let,
to je zákon nejsvětější,
každý zná hned nazpamět —
který král, který král
tak se v paměť lidu jal.
Slovem dobyl všecky brány,
bez zrady a bez sporů,
že nám duše zotvírány
do posledních závorů —
který král, který král
tak o naše srdce stál?
Srdce plné, duše sytá,
tu v nás všecko zajásá,
jako krále lid ho vítá,
zem se v radost otřásá —
na zdraví, na zdraví,
ať se všude proslaví!